Název

Jeseničtí rytíři 10.-12.2. 2012

Popis

V Rýmařově jsem seskočil z autobusu a začal se orientovat. Od místních domorodců jsem zjistil cestu a šel. Minul jsem nenápadnou hospůdku a rozhodl se, že si dám něco k snědku, neb to taky může být moje poslední jídlo. Dal jsem si vepřo, knedlo, zelo, a že to byla poslední porce, byla teho hromada jako pro koňa. Vyrazil jsem obtížnější, ale hezčí cestou závějemi. Druhá vedla po silnici.

A tak začíná osmikilometrový boj se sněhem. Cesta byla samá závěj a místy jsem se bořil po kolena do prašanu. Nikoho jsem nepotkal, až asi v půli cesty jednoho a ten mi řekl, že jsem blázen a že se tam nedá projít. Blázen možná jsem, ale taky Drsnej dědek, a tak jsem prošel.

Jdu, a stojí mi to za to. Jdu mezi kamarády z T.O. Jeseničtí rytíři. Nikdy jsem je neviděl, ale Medvěd s Mattem s nimi kdysi jezdili, ale jak šel čas, ztratili kontakt. Já jsem ho opět nalezl a navázal, neboť ač jsem hrabě, nikdy jsem pravého rytíře neviděl. Natož Jesenického rytíře, který vládne mým oblíbeným horám. A dokonce jich bude celá banda. A tak jsem v očekávání.

Blížím se pomalu k cíli cesty. Medvěd i kamarád Skřit mi to místo dokonale popsali a trefil jsem. Těch vosum kilometrů jsem šel přes tři hodiny. Mrzlo a foukal vítr, ale jinak bylo nádherně a jasno.

Odbočil jsem do lesa, podél potoka a včelínů. Ještě asi dva kilometry hlubokým sněhem. Již vidím světýlko a za chvilku je z něj oheň. A již jsem na fleku Jesenických rytířů – v „Otročím údolí“. Zalomili jsme palce a již spolu tlacháme, jako by chom se znali léta. Právě to se mi líbí na národu trampském, že máme všichni stejnou krevní skupinu a řídíme se stejnými zásadami a vážíme si jeden druhého bez zbytečných předsudků. Hovořili jsme o letech minulých i budoucích, a taky o tom, co nás čeká zítra. Ráno vyrazíme na horu Soukenná a tam budeme tábořit a v neděli dolů. Jak jednoduché.

Zalehli jsme do svých teploučkých spacích pytlů a přemýšleli, jak to zítra bude. V noci bylo -21, jasno a hvězdy. Usínal jsem unavený, ale šťastný. Spojen s Přírodou a mezi svými.

Když se rozednilo a Otročí údolí zalilo jasné slunce s modrou oblohou, vyklubali jsme se ze svých kukel a hurá se nakrmit a připravit na cestu. Sbalili jsme pingl a vyrazili. Zpočátku to šlo. Pak začalo sněhu přibývat. Došli jsme k propadlému dolu a tam na nás čekali další dva kamarádi. Již je nás sedum. Pokračujem. Je nádherný den, slunečno s modrou oblohou a je příjemných – 15°C. Pak ale sněhu přibylo a cesta se stala velmi obtížnou. A tak jen nedaleko od cíle jsme se museli rozhodnout. Jít dál asi dva kilometry, nebo se vrátit? Rozhodl zdravý rozum a zkušenost Jesenických rytířů. I kdyby se nám podařilo dosáhnout vrcholu, neměli by chom dostatek času na snesení potřebného množství dřeva na oheň a na přípravu bivaků. Po krátkém odpočinku jsme se vydali k Otročímu údolí.

Ve vyšlápnuté stopě se šlo o poznání lépe. Dosáhli jsme tábora v Otročím údolí včas. Začala příprava tábořiště. Rozdělat oheň, vybudovat bivaky či postavit stan. Večer jsme postávali pod přístřeškem u kamen a posilňovali se konzumací teplých a chutných pokrmů a nápojů, připravených na ohni. Do toho se tlachalo o všem možném a taky jsme sledovali, jak klesá rtuť teploměru. Bude mrazivá noc.

Šli jsme spat. Zachumlali jsme se opět do spacích pytlů. Jediného milého a teploučkého místa starých polárníků, kteří se bez váhání vrhali do průzkumných cest, do studených pólů severních a jižních, kde bylo i šedesát pod nulou. Čest jejich památce.

V noci mrzlo, až praštělo a někde v dáli bylo slyšet, jak se indiánům v zatáčkách lámou psi. Nad hlavou jsem měl jasné a čisté nebe, plné milionů hvězd a spacák byl omrzlý, jako bych ho vytáhl z potoka a nechal zmrznout. A bylo – 26 °C. Nikdy jsem nespal v takové zimě pod širákem. Ovšem máme na to vybavení a ve spacáčku bylo fajn. Dal jsem si zimní do letního. V jednom by se to nedalo. A Pajda stál při nás.

Ráno jsme se začali klubat ze svých zledovatělých kukel. Měl jsem problémy se dostat ze spacáku, neboť mi zamrzl zip. Musel jsem použít teplo svých rukou a pěkně mi zmrzly. Hned jsme rozdělali oheň a uvařili čaj. Kafe, snídaně, pohoda. Vyrazili jsme do civilizace.

Díky Jeseničtí rytíři.

Šli jsme do Malé Morávky a pak jeli do Bruntálu. Hurá domů.

„Hau kóla“.Což v lakotštině znamená podle Jesenických rytířů „ahoj kamaráde“.

Ahoj někdy, někde.

Nastavení