rajce.net - místo pro vaše fotografie

Je prodloužený víkend a tak jsem se rozhodl si zajet na kole na osadu. Sbalil jsem si sedlové brašny, na záda hodil kytaru a osedlal Hatátitlu. Jelo se dobře a za pár hodin jsem byl na místě. Je to 40 kilometrů. Medvěd už tam čekal, zrovna dojel. A tak jsme pobyli a něco podělali a Medvěd jel dom a já jsem vegetoval u ohně do půlnoci. Jak minula hodina duchů, dal jsem dobrou noc starému kaňourovi a ulehl na novou postel do zásypu. Hověl jsem si jako doma, jen vítr funěl jako by mě chtěl odfouknout i se zásypem.
Ráno jsem pokračoval ve stavbě zásypu a pak přijel Medvěd a pak, kolem páté, jsem jel dom.
Počasí špičkové a měl jsem dobrý pocit. Dom jsem dojel po osmé a šel jsem na Šikmou plochu. Tam jsem byl do rána a ráno jsem jel na kole k rodičům. Vrátil jsem se na Šikmou plochu už skoro za tmy. Najezdil jsem na kole 150 km. Rozdělal jsem oheň a jal se pálit čarodějnice. Byl jsem u ohně do jedné hodiny a pak šel spat. A dobře se mi spalo. Ráno ptáci řvali a dom jsem došel až v podvečer. Nela mi dělala společnost.

Tak zase jednou sedím ve vlaku a jsem v očekávání. Jako každý rok, i letos jedu na oheň T.O. Carabus na camp Bílá bříza. Letos již 25. oheň. Né tedy, že bych byl na všech, ale posledních několik roků jezdím. To po té, co jsme potkali osadu Carabus ve vlaku, jedouce z vandru z Oslavky. Ti chlapíci se mi hned zalíbili. A když jsem zjistil, že kamarád Lečo, jehož jsem již znal, patří také k osadě Carabus, byla to jasná volba. Ti kamarádi mi prostě učarovali.
A tak sedím v tom vlaku, a jelikož je pátek, projdu si Moravský kras. Nebyl jsem tam již dlouho a to je výborná příležitost. Vystoupil jsem z vlaku v Blansku a namířil si to na Skalní mlýn. Najednou, na křižovatce vidím autobus s nápisem Krasobus. Zavětřil jsem a mazal na autobusák a svezl se do Skalního mlýna. Vyskočiv z Krasobusu, nestačil jsem se divit. Ten tam je starý Skalní mlýn, místo něj je tu moderní obluda pro turisty a cizince a všady suvenýry. Byl jsem zklamán tím pozlátkem a vláčkem a mazal do lesa. Tam už bylo líp. Byl jsem sám. V lese vláček naštěstí nejezdí. A tak si to kráčím lesem na propast Macocha. Tam je další překvapení. Další luxus a pozlátka a ani ta propast nebyla, co bývala. Zdála se mi malá a jakási zgrčená a unavená tím ruchem. A tak jsem šel dál. A tu teprve začal ten klídek. Zatím jen pár turistů a kolistů. Putoval jsem Pustým žlebem a vzpomínal, jak sem tudy chodíval často v noci a osamocen za jednou Amazonkou, hnán vůní feromonů. Je to již dobrých 29 roků.
A tak kráčím Pustým žlebem a kochám se krásami onoho kaňonu. Cestu lemují skaliska s jeskyněmi. Až jsem dorazil do Sloupu. Tam jsem nabral směr na Holštejn. Cestou jsem se stavil v nádherném lomu Velká dohoda, jež je jako vystřižený z westernu a v jehož cípu je ohniště se stožárem. Supr tlachoviště. A kousek dál má boudu T.O. Karabina, která dělá potlachy jednou za pět roků kousíček od naší osady Drsnejch dědků, Březinky. Tak jsem pochopil tu souvislost - Plánivy a Pláňavy.
Prošel jsem okolo ponoru Nová Rasovna. Potok najednou zmizel v kopci. A už jsem na hradě Holštejně a dole v jeskyni Hladomorně. Kdysi jsme tu dělali vykopávky. A hurá do hospody. Zde jsem si dal vyhlášenou topinku s oblohou a kopcem nivy. Ta tu zraje v jeskyni. Zajedl jsem to smaženým hermelínem a smaženými bramborami a zapil kofolou. Vyrazil jsem za tmy na Šošůvku a potkal jsem divočáky. Pak na Sloup, zase do Pustého žlebu a nahoru do lesa směrem na Vavřinec. Tam jsem rozbil tábor a to již byla půlnoc.
Ráno jsem pojedl, vypil čaj a kafe, zahrál si, zabalil a vyrazil. Hurá na potlach. Už je to jen pár kilometrů. Na camp Bílá bříza jsem dorazil kolem poledne. Přivítali jsme se s kamarády a již začaly soutěže. Samej plackožrout, takže na mě nezbylo, ha.
V půl osmé zaplápolala krásná šestihranná hranice a 25. potlach T.O. CARABUS začal na plné obrátky. Klobouk dolů. A camrátka byla taky moc pěkná. A tak se hrálo, zpívalo a tlachalo skoro do rána.
Než jsem se vzbudil, kamarádi z osady vše uklidili, takže po ohni nebylo téměř památky. Nastal čas loučení. Skončil parádní potlach, v krásném kaňonu místního potůčku. Sešlo se nás asi 120 kamarádů, kamarádek a kamrádčat.
Děkuji.

Moravská Sázava – „Po stopách Jana Eskymo Welzla.“
31.3.2012
Když jsem ráno otevřel oči a kouknul z okna, řekl jsem si, že z toho asi nic nebude. Na dnešní den jsem měl naplánované splutí Moravské Sázavy. A tak koukám a venku je zima, zataženo a leje jako z konve. Do toho funí jako na Klondajku. Je osm, devět, vlak už mi ujel. Deset. Přestává pršet. Balím věci a mladej Hurikán mě veze na řeku. Je to nějakých 20 kilometrů.
V Krasíkově jsem nafouknul Pálavěnku , rozloučil se s Hurikánem, a v 12:00 zvednul kotvy a vyplul jsem vstříc novým dobrodružstvím. Místo háčka jsem do lodě dal jako zátěž barel s vodou.
Moravská Sázava je nádherná. Sjízdná pouze zjara, když na horách taje sníh. Teče si svým údolím a vytváří malebné zátočiny, hned les, hned skaliska. Teče svižně. Vytváří peřeje a peřejky, je přehrazena četnými prahy a občas splávky. Vedou přes ni mosty a vždycky pod mostem jsou parádní peřeje. Občas je na břehu vidět zbytek ledové kry jako důkaz, že ještě před nedávnem tu vládla paní Zima.
Dokonce jsem potkal na řece dva kamarády z Pardubic. Ti pluli ze Žichlínka. V Lupěném sedli na vlak a jeli domů.
Doplul jsem do Hoštejna. Tam se do Moravské Sázavy vlévá řeka Březná. Řeka tím zesílila a rozšířila se. Nahoře byla široká 5-6 metrů. Teď kolem deseti. Začalo pršet a lilo až do Zábřeha. Nějaký deštík však nemůže zastavit Drsného dědka. Vzpomínám, jak jsem asi před rokem tudy šel na osadu pěšky. Tenkrát bylo krásné počasíčko a překročil jsem obě řeky. Moravskou Sázavu i Březnou. Již tenkrát jsem měl tuto plavbu v hlavě. Vlastně jsem ji měl v plánu již dááávno před tím, ale to je jiná historie.
A tak jsem doplul ke splavu v Lupěném. Ten jsem přenesl a dole pod ním jsem si sjel parádní peřeje. Řeka teče svižně. Točí se a skáče přes kameny. A již jsem v dáli spatřil první budovy v Zábřehu. Na začátku mají vodáci slalomovou dráhu plnou peřejí a tu jsem si opravdu užil. Z dálky to jako obyčejně nevypadalo. Bylo vidět, že tam něco vře a voda stříká. Jak jsem doplul blíž, bylo vše jasné. Přede mnou se objevily peřeje jak kravská stopa. Projel jsem hlubokými kotli a voda stříkala a hučela jako zběsilá. Pálava se chvěla a vzpínala. Já jsem jí však vedl pevnou rukou a svým dobrým pádlem značky Hiko plastik jsem držel ten správný směr. Šťastně jsem proplul všemi peřejemi. Byla to síla. To se se mnou a moji Pálavou loučila Moravská Sázava. Řeka přenádherná, která pramení v drsných horách, tam co máme Březinku – osadu Drsnejch dědků. Máme spolu takřka mateřský vztah, neb často chodím kol jejích břehů na osadu. A tak jsem zakotvil v Zábřehu u mostu, kousek od nádraží.
V Zábřehu, jež je rodným městem Jana Welzla – polárníka a cestovatele, jehož obdivuji. Proto taky nazývám tuto plavbu: „Po stopách Jana Eskymo Welzla.“
Naskočil jsem do vlaku a kochal se pohledem na řeku, po níž jsem před chvílí plul. Zase se mi vše oživilo a já se těším na další shledání za týden. Zase půjdu kol jejích břehů na osadu. Už se těším.
Ahoj.
http://www.kubrt-samorost.dobrodruh.net/

Mám rád ten kraj. A tak se stalo, že jsem v pátek nastoupil do vlaku, jenž mě přes Dědov a Teplici nad Metují zavezl do Janovic. Jsem na místě. Už jen pár kilometrů a jsem na srubu vysoko v divočině, kde se pasou milionová stáda mustangů, a vítr hvízdá mezi skalami staré písně Kamarádů Janovických skal.
Před tím, než se pustím do oné divočiny, musím navštívit místní pohostinství, kam míří i ostatní kamarádi, kteří vystoupili z vlaku. Tam už jsou ostatní, kteří přijeli dřív. A další přijedou. V hospodě je veselo. Jak jinak. Někteří se neviděli od léta či podzimu. Radost ze shledání je nesmírná a upřímná. Všichni jsou šťastni a usmívajíce se zdraví. Ahóóój, zní ze všech stran. V hospodě je výborná kuchyně a tak se všichni posilňují na náročnou cestu.
I já jsem se posilnil a s několika kamarády jdeme nahoru. Zpočátku to jde v pohodě, ale již záhy cesta mizí pod sílou sněhu. Společně se brodíme sněhem, jdeme jeden za druhým. Začal foukat vítr a jeho meluzína jako by nás vítala jménem kamarádů z věčného vandru. A tak i já jsem zastavil a zůstal v lese s nimi chvilku o samotě. Ostatní se mi ztratili, ale cestu znám, a tak jsem za chvilku otevřel dveře a vešel. Dýchlo na mě příjemné teplo a cítil jsem na duši klid a mír. Ahoj kamarádi.

Uložil jsem se v dřevníku. Je tam jakási půdička a není tam vedro. Ve srubu bylo fajn a přišli další kamarádi. Potlachali jsme a šli spat. Ráno nás čeká náročný přechod skal v haldách sněhu.

Ještě než jsem odešel na lože, zazpíval jsem kamarádům moji novou píseň. Jmenuje se „Janovická zem“ a oslavuje tuto zemi, tato místa, která mám rád a která mi i s kamarády, co sem jezdí, přirostla k srdci. Složil jsem ji náhodou, dnes ráno když jsem vstával a jen tak jsem hrábl po kytaře u postele. Přehraboval jsem se strunami a těšil se, jak sem pojedu, a najednou jsem zjistil, že si broukám písničku. Tak jsem ji napsal a věnoval Kamarádům Janovických skal. Není na tom nic zvláštního, jen to, že je to moje první, a vlastně jsem ji ani složit nechtěl, ale složil. Ta píseň se mi prostě vylíhla z nadšení a emocí.

Dobře se nám spalo a ráno v 10:00 jsme vyrazili. Sešlo se nás kolem 80 kamarádů a kamarádek všech věkových kategorií, ze všech koutů republiky. Bořili jsme se do hlubokého sněhu, bavili se a smáli. To když někdo upadl a koupal se ve sněhu. Počasí nádherné a nálada výborná. Panorámata úchvatná.
Vylezli jsme na Čápa a koukli na Supa a myslím, že v tom sněhu to byl dobrý výkon. Na Bižíku jsme se občerstvili a začali se trousit do janovické hospody. Tam bylo jakési kulturní posezení. Hrálo se a zpívalo. Bylo veselo.

I na srubu bylo veselo. Nakonec jsme se postupně ukládali do svých spacích pytlů a příjemně usínali s pocitem, že jsme překonali nějakou překážku, a že jsme zase byli spolu.

V neděli ráno jsme se postupně rozloučili a vydali se na zpáteční cestu. Nás několik jsme to vzali skalami do Teplice nad Metují. Prošli jsme kolem Sekyrky do Sibiře. Tam to bylo divoké. Hory sněhu a břečky. Sibiří teče potok a ten je zasypán sněhem. Ten saje vodu a pak je tam plno břečky. Blbě se z toho leze, když tam jeden spadne. Postupně jsme se vymáchali všichni a voda nám tekla z bot. Ale došli jsme do Teplice a ve vlaku bylo teploučko.

A tak končí jedno velké skalní dobrodružství.

Ahoj, kamarádi, někdy, někde.

V Rýmařově jsem seskočil z autobusu a začal se orientovat. Od místních domorodců jsem zjistil cestu a šel. Minul jsem nenápadnou hospůdku a rozhodl se, že si dám něco k snědku, neb to taky může být moje poslední jídlo. Dal jsem si vepřo, knedlo, zelo, a že to byla poslední porce, byla teho hromada jako pro koňa. Vyrazil jsem obtížnější, ale hezčí cestou závějemi. Druhá vedla po silnici.

A tak začíná osmikilometrový boj se sněhem. Cesta byla samá závěj a místy jsem se bořil po kolena do prašanu. Nikoho jsem nepotkal, až asi v půli cesty jednoho a ten mi řekl, že jsem blázen a že se tam nedá projít. Blázen možná jsem, ale taky Drsnej dědek, a tak jsem prošel.

Jdu, a stojí mi to za to. Jdu mezi kamarády z T.O. Jeseničtí rytíři. Nikdy jsem je neviděl, ale Medvěd s Mattem s nimi kdysi jezdili, ale jak šel čas, ztratili kontakt. Já jsem ho opět nalezl a navázal, neboť ač jsem hrabě, nikdy jsem pravého rytíře neviděl. Natož Jesenického rytíře, který vládne mým oblíbeným horám. A dokonce jich bude celá banda. A tak jsem v očekávání.

Blížím se pomalu k cíli cesty. Medvěd i kamarád Skřit mi to místo dokonale popsali a trefil jsem. Těch vosum kilometrů jsem šel přes tři hodiny. Mrzlo a foukal vítr, ale jinak bylo nádherně a jasno.

Odbočil jsem do lesa, podél potoka a včelínů. Ještě asi dva kilometry hlubokým sněhem. Již vidím světýlko a za chvilku je z něj oheň. A již jsem na fleku Jesenických rytířů – v „Otročím údolí“. Zalomili jsme palce a již spolu tlacháme, jako by chom se znali léta. Právě to se mi líbí na národu trampském, že máme všichni stejnou krevní skupinu a řídíme se stejnými zásadami a vážíme si jeden druhého bez zbytečných předsudků. Hovořili jsme o letech minulých i budoucích, a taky o tom, co nás čeká zítra. Ráno vyrazíme na horu Soukenná a tam budeme tábořit a v neděli dolů. Jak jednoduché.

Zalehli jsme do svých teploučkých spacích pytlů a přemýšleli, jak to zítra bude. V noci bylo -21, jasno a hvězdy. Usínal jsem unavený, ale šťastný. Spojen s Přírodou a mezi svými.

Když se rozednilo a Otročí údolí zalilo jasné slunce s modrou oblohou, vyklubali jsme se ze svých kukel a hurá se nakrmit a připravit na cestu. Sbalili jsme pingl a vyrazili. Zpočátku to šlo. Pak začalo sněhu přibývat. Došli jsme k propadlému dolu a tam na nás čekali další dva kamarádi. Již je nás sedum. Pokračujem. Je nádherný den, slunečno s modrou oblohou a je příjemných – 15°C. Pak ale sněhu přibylo a cesta se stala velmi obtížnou. A tak jen nedaleko od cíle jsme se museli rozhodnout. Jít dál asi dva kilometry, nebo se vrátit? Rozhodl zdravý rozum a zkušenost Jesenických rytířů. I kdyby se nám podařilo dosáhnout vrcholu, neměli by chom dostatek času na snesení potřebného množství dřeva na oheň a na přípravu bivaků. Po krátkém odpočinku jsme se vydali k Otročímu údolí.

Ve vyšlápnuté stopě se šlo o poznání lépe. Dosáhli jsme tábora v Otročím údolí včas. Začala příprava tábořiště. Rozdělat oheň, vybudovat bivaky či postavit stan. Večer jsme postávali pod přístřeškem u kamen a posilňovali se konzumací teplých a chutných pokrmů a nápojů, připravených na ohni. Do toho se tlachalo o všem možném a taky jsme sledovali, jak klesá rtuť teploměru. Bude mrazivá noc.

Šli jsme spat. Zachumlali jsme se opět do spacích pytlů. Jediného milého a teploučkého místa starých polárníků, kteří se bez váhání vrhali do průzkumných cest, do studených pólů severních a jižních, kde bylo i šedesát pod nulou. Čest jejich památce.

V noci mrzlo, až praštělo a někde v dáli bylo slyšet, jak se indiánům v zatáčkách lámou psi. Nad hlavou jsem měl jasné a čisté nebe, plné milionů hvězd a spacák byl omrzlý, jako bych ho vytáhl z potoka a nechal zmrznout. A bylo – 26 °C. Nikdy jsem nespal v takové zimě pod širákem. Ovšem máme na to vybavení a ve spacáčku bylo fajn. Dal jsem si zimní do letního. V jednom by se to nedalo. A Pajda stál při nás.

Ráno jsme se začali klubat ze svých zledovatělých kukel. Měl jsem problémy se dostat ze spacáku, neboť mi zamrzl zip. Musel jsem použít teplo svých rukou a pěkně mi zmrzly. Hned jsme rozdělali oheň a uvařili čaj. Kafe, snídaně, pohoda. Vyrazili jsme do civilizace.

Díky Jeseničtí rytíři.

Šli jsme do Malé Morávky a pak jeli do Bruntálu. Hurá domů.

„Hau kóla“.Což v lakotštině znamená podle Jesenických rytířů „ahoj kamaráde“.

Ahoj někdy, někde.

Tato zima je poněkud divná. Od podzimu jen bláto a déšť a mlha. Nejvíc to odnesl Nik. Věrný strážce boudy Na šikmé ploše.

A tak jsem uvítal, když začal padat sníh a rtuť klesla pod bod mrazu. V nížinách je ho poskrovnu, ale výše a hlavně v horách je ho dost. A to je paráda. Máme osadu vysoko v horách, kde dávají lišky a starej kaňour dobrou noc. Je tam drsno. Dokonce tak drsno, že tam je schopna přežít jen parta Drsnejch dědků.

A tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne sbalil pingl a vyrazil. Byl pátek a víkend přede mnou.

Dostal jsem se do Lanškrouna, pak do Albrechtic, a hurá do lesa. Prošel jsem krásným a tichým údolím Moravské Sázavy. Jak jsem postupoval do výšin, sněhu přibývalo, až ho bylo Hamburk. Brodil jsem se závějemi, zdolával prudká stoupání. To byl Čilkot a Klondajk do hromady. Bořil jsem se hluboko a cíl byl ještě daleko. Když zapadalo slunce, pomýšlel jsem, že sebou fláknu do sněhu a budu bivakovat. Jenže jsem Drsnej dědek a tak zatínám zuby a z posledních sil jsem dorazil na osadu Drsnejch dědků – Březinku. Cesta byla náročná, ale nádherná. Náležitě jsem si to vychutnal a byl jsem šťasten. Asi budu uvažovat o výrobě sněžnic. Sněhu bylo od 50 do 9O cm. Co jindy jdu hodinu a půl až dvě, to mi teď trvalo 4 a půl hodiny.

A tak jsem dorazil na osadu. Starej kaňour a jeho banda ušetřili osadu od svejch rypáků. Vládl tu klid a mír a blahodárné, posvátné ticho. Shodil jsem bágl a jal se rozdělávat oheň. To se mi podařilo v pohodě, ale nejdřív jsem musel odklidit sníh z ohniště. Pak jsem proházel magistrálu od ohniště k zásypu a měl jsem pohodu. Ještě jsem vyházel sníh ze zásypu, neb drsný uragán odnesl kus střechy. Ale to jsou detaily.

Nachystal jsem si lože a pak už jsem se věnoval udržování ohně, vaření čaje ze sněhu a konzumaci tlustých bifteků z výborné krkovičky. Napadlo mě, jak dlouhou cestu asi urazil sníh, než spadl na Březinku a já si z něj uvařil čaj. Piju vlastně vláhu z půlky světa. No a mezi tím jsem se věnoval rozjímání. Myslel jsem na kamarády. Na ty živé i na ty co jsou již na věčném vandru a taky na Nika, jež nás opustil nedávno. Noc byla jasná, plná hvězd, mrazivá a krásná.

A stejně krásné bylo i ráno. Už jsem si byl jistý, že nikdo nepřijde a tak jsem měl několik úkolů. Udržovat oheň, zkonzumovat kilo a půl masa a čtyři buřty a přežít do neděle.
A tak jsem se kochal okolím, snášel dřevo a mezi tím pekl maso a popíjel čaj a dobrý kafe.
Přišel večer a s ním i rozjímání. Uvítal bych pár strunných tónů, ale v tom sněhu by mi kytara překážela, tak zůstala nakonec doma.

Ještě ve dne jsem zapálil svíčku oněm kamarádům i Nikovi. Jak se setmělo, tak od ohně koukám, že svíčku jako by hlídal pes. Jako by to bylo znamení ze záhrobí. Nik je tu se mnou. A tak jsem to vyfotil a koukněte se, když mi nevěříte, na fotku, že nekecám a nejsem blázen, ani že nemám sněžnou fatu morgánu.

A tak jsem šel okolo jedenácté spat. Zachumlal jsem se do spacáku a svěřil se do imaginárních rukou oněch kamarádů, kteří už spánek nepotřebují a kteří jsou uloženi v našich srdcích.

Ráno bylo jiskřivě úchvatné. Opět jsem vstával pozdě. Ale to mi neva, neb nikam nespěchám. Maso jsem snědl včera, a tak jsem se jal opékat buřty a rozpouštět sníh na čaj a kafe. Ještě jsem poseděl u ohýnku a pak se pomalu chystal k odchodu. Sbalil jsem se, poklidil, uhasil oheň a vydal se na cestu.

Vzal jsem to jinou cestou, tak zvaným Uhelným údolím. Potkal jsem pár srnek a starej kaňour se mi vyhnul. Cestou kolem Moravské Sázavy jsem si uvědomil, že víkend končí a trochu mě to i mrzelo. Na druhé straně jsem byl rád, že se mi vše vydařilo a splnilo vše, co jsem chtěl. Byl to dobrej víkend.

Tak ahoj někdy, někde.

Zadařilo se mi utrhnout, a tak se stalo, že jsem se ocitnul v luxusním vlaku Gustav Klimt do Prahy.
Kde jsou ty časy, kdy si člověk sednul ve vlaku na dřevěné, nepolstrované lavice a házelo to s ním ze strany na stranu, a když jsem se vyklonil z okna, v tu ránu jsem byl jako kominík. Lokomotiva funěla, syčela a kouřila a v noci byly vidět chomáče jisker, no paráda.
Časy se mění, jen my – trampové – tu zůstáváme. Pravda, jsme vybavenější různými „nepostradatelnými“ pomůckami, ale duch, směr a ideály jsou neměnné a stále žijí. Žijí v nás, trampech 21. století.
A tak sedím v tom vlaku a zase jedu kolem staré, dobré Orlice a myslím na staré dobré kamarády. Taky na ty nové, a na ty, co teprve přijdou. Jedu na staré dobré Brdy. Těším se a jsem v očekávání. Přeskočil jsem z vlaku na vlak a již se řítím šílenou rychlostí k Jincům. Tam již čeká kamarád Kavec . Dále budeme pokračovat spolu tak jak jsme se před měsícem dohodli.
Vlak zastavuje na nádraží a již z dálky jsem viděl Kávu, jak na peróně vyhlíží v očekávání, odkud vylezu. Za několik okamžiků už jsme si lámali palce.
Káva již byl před tím na fleku a rozdělal oheň. Když jsme došli na Rysárnu, kamarád Rysák již tam byl. Zalomili jsme palce a tlachali do půlnoci. Pak jsme zalehli a dobře se nám spalo. Akorát ani Pajda, ani Fabián se nepostaral, aby nasněžilo. Ale jinak to bylo paráda a bylo nám fajn.
V neděli jsme se v Hatích stavili v hospodě,kde má kamarád Marko Čermák výstavu obrazů. Po prohlídce jsme se usadili u stolů a začali hodovat, když se otevřou dveře a vstoupí sám veliký ON, Marko Čermák. Pozdravili jsme se a zavzpomínali, jak jsme se potkali před rokem v Praze. Popřáli jsme si do Nového roku a již vycházíme z hospody, když tu mě to napadlo. Vrátil jsem se, koupil mapu Brd co Marko maloval, a on mi ji podepsal. Hned přispěchal Kavec, a mu ji podepsal taky.
A tak jsme byli všichni spokojeni.
Díky.
To asi bylo od Fabiána a Pajdy na omluvu, že nebyl sníh. Ti dva se na nás domluvili.
Rysák mě hodil do Prahy na Hlavní a v 20:00 jsem byl doma jak na koni.
Ahoj někdy, někde.

Zajel jsem do Nové vsi a bylo by škoda to nevyužít, když je tak krásně. Zašel jsem si do mého oblíbeného Mladějovského lomu. Jako vždy tu bylo nádherně. Ticho, jen vánek šuměl v korunách stromů a mezi skalami. Nazpět jsem šel po Mladějovské železnici až na boudu Na šikmé ploše.

V sobotu - 29. října jsme uctili památku našeho osadníka Zuba. Tak dlouho se těšil na oheň, až se ho dočkal. Na jeho počest budeme vždy poslední víkend v říjnu pořádat oheň na naší osadě Březince.

A tak jsme se ve čtvrtek v noci sešli u Medvěda. Ráno jsme naložili vše potřebné a jeli na Březinku. Začali jsme chystat. Během pátku se začali sjíždět kamarádi a přiložili ruku k dílu. Večer jsme poseděli u ohně, potlachali a ráno pokračovali v přípravách. Vařila se výborná zelňačka, buřty, bifteky a jiné pochutiny.
Kamarád Kavec dovezl pomníček. Uložili jsme ho u stožáru vlevo. Moc hezký.
Večer byl zapálen oheň na Zubovu počest. Medvěd ho zahájil. Potom Kavec pronesl pěknou smuteční řeč. Nějakou dobu jsme tlachali a hrálo se na kytary. Následoval křest.
Rosnička pokřtila Zdenku na Hadačku.
Křtiny se zapily výbornou slivovicí. Na Zubovu počest se pilo něco, co Zub koupil, že si to vypije s kamarády. To samozřejmě netušil .....
A tak se hrálo, zpívalo a tlachalo dlouho do noci.
Ráno jsme se sešli na tlachovišti. Medvěd ukončil Zubův oheň.
Můžu zodpovědně říct, že oheň dopadl nad očekávání dobře a sešli se ti nejlepší kamarádi.
A za to jim děkuji. Že přijeli, že uctili Zubovu památku a že jsme spolu mohli být.
Tak ahoj zase někdy, někde.

Jelikož celý víkend mělo být pěkně tak jsme si s Medvědem udělali malou brigádu, aby jsme zvelebili náš flek na důstojné rozloučení s osadníkem Zubem.Myslím, že jsme to zvládli a zbytek doladíme v pátek za týden.

Putování Malou Paklenicí nahoru na Vaganský vrch a dolů Velkou Paklenicí

Jak jsme šli s Medvědem na naši osadu Březinku stavět zásyp.Bylo krásně a bylo by škoda být doma.